Květen se nějak posrpnil...
Květnový deník začnu nestandardně - vlastně hned končím. Já tu vlastně ani nejsem. Já jedu dělat psí terapii na jih. Teda aspoň páník mi to tak řekl, takže to bude pravda.
Přiletěli rorejsi, to je celkem div, zpravidla jsou tu tak o 14 dní později. Úžasně pištěj. Ale blbý je, že je nedokážu ulovit. No já nedokážu ulovit ani kosa, co mne provokuje a kontroluje po mně výkopy, které dělám k páníkovo radosti kudychodím. Jednou jsem ter¨da rorejsa ulovila, mlátil sebou za rybízem a šel dobře chytit, jenže přesila lidí (srabi!) mi ho vyrvala a odnesla do útulku, kde se chudák jistě doteďka v kleci trápí. Ji, já mu to mohla zkrátit.
Výletů mnoho není, je vedro. Prý musím trénovat na Itálii, ale mě se v tom hicu snad ani nechce. Mám klasickou vojenskou nemoc - tejden se válet a pak by se vidělo. Přesto jsme museli zkouknout jizerské jaro aspoň tady kousek pod Pilzbergem. V neděli ještě místy ležel sníh, na prvního máje už bez sněhu i bez průvodu, les jak vymydlenej. Buci náramě rozpučený, to enní ta vojenská zeleň, ale ta zdravá, krásná, jásavá. Jak já bych chtěla mít paletu... Ovšem les je bez hub, což páník těžce nesl, on by raději nesl těžkej ranec plodnic. Nikde ani kloboučka, řekla bych, páník si ovšem samozřejmě svůj ranec nesl.
Nevím, jak to teď bude. Teoreticky bych měla příští týden stihnout něco napsat, možná budu sepisovat cestovní deník (a nebo se válet, to se teprve uvidí) cestou a pak jej vywebíme s páníkem a zavalíme servery obrovitou návštěvností. No, a nebo bude po mým, a pak to holt bude až to bude, čili možná nebude :-)
Psáno 4.5.2012
No je to přesně jak jsem čekala. V pátek, sotva jsem douklízela, narvali mne do yardy spolu se spoustou haraburdí a řekli, že mám jako odpočívat. Odpočívat, když motory buší do kapoty, bojím se turbulencí a policajtů. A to mám stulená v kufru yardím jako v tichosti ležet. No, zkouším to celou noc, ale nejde to moc. Musím přece jen kontrolovat páníka, zda mu to řízení jde.
Svítá už v Itálii, moje oblíbené Alpy jsem opět neviděla (uvidím já je někdy?), neb byla tma. Jen měsíc svítil jak rybí noha (nevím, zda je to správněj orgán, ale něco takovýho říkali) a stíny kopců některé sněhem pokryté byly znát. Krátce zastavujeme kdesi, pro mne na čurání, páníkovi na protažení noch. Opravdická zastávka je až v Loretu, zde je umístěna chýše od Ježíška, snad ji sem pohodili andělé sotva saracéni dobili Palestinu. Moc mi to nebere, ale tak to prý je, a každopádně se sem jezdí lidé léčit, je to taková poslední naděje. No, snad to zabere.
Loreto asi mé lidi zklamalo, nezdrželi jsme se, chrámem snad prolétli, já moudře čekala na schodišti před kostelíkem a i tak jsem musela snášet nepěkné pohledy hlasitě se modlících výprav. No, taky se musím léčit, přece.
Další zastávkou - jak jinak, kostelní - je až Termoli, městečko s kostelem v kabátě. A i když vlastně vůbec nebyl vidět, patrně byl zajímavější aspoň zevnitř, snad prý tam jakési mozaiky jsou vidět a kdosi významný je tam pohřben. Mě mnohem víc zajímalo, že tu pálila dlažba do tlapek a nebylo pořádně kam čůrat.
Máme být v cíli až někde ve 4, máme děsný náskok, jak yarda lítá. Zastaveujeme ještě u móře, to je ta hnusná nechutná voda, co se dycky snažím jí přijít na chuť. A hýbe se, je velmi nebezpečná! Všude kolem písek proložený střepy, plasty, hadříky, petflaškami, prostě příprava na sezónu zcela italská, jak pravil páník. Asi proti nim něco má, soudím.
Děsnými zatáčkami po 15 hodinách jízdy dojíždíme k objektu určenému k našemu ubytování, je to kousíček za Vieste, tam taky prý půjdeme. Teď ale hlavně spinkat, nožky natáhnout a spinkat. Takovýhle soboty mi byl čert dlužnej.
V neděli vstáváme kolem šesté a to se lidi tvářej, že je normální. Nechápu. Tak snad aspoň kloudnej výlet by mohli udělat, nejlépe nějaký bezyardový, nechce se mi do něj furt nastupovat. Mohl by se naučit kupřkladu pokleknout, když já přicházím, abych nemusela zdvihat nohy tak děsně vysoko. A taky by se mohl krapet roztáhnout, abych si mohla hajnout na bůček, packy správně rozložit a jen se tak válet. Nejde to, prý. Je to japonskej prcek, no.
Jedeme do nějakých svatých koutů, se mi asi zbláznili lidi. Zase se budeme léčit nejspíš, mám pocit, že já jsem už z léčení vyléčená.
Ovšem v kopcích, kamžto jsme dojeli na první větší zastávku (lesní pauzy nepočítám), se objevilo pěkné městečko, kde černoušci prodávají boty a hladí mne po hlavě. No a všichni ti vyléčení, co lezou z takového divného kostela, mne hladí taky, jen občas nějaká asi nedoléčená dělá takové to "yeaahhh" když mne vidí, ale není to moc často. Jsem tu spíš kaňolína, tak mi tu říkají, občas taky kavalo, ale to moc ráda neslyším. Ovšem, jeden koník bydlí v tomhle městě na hradě, ale moc se mnou nerozprávěl a navíc byl upocenej zpod sedla a já nechtěla, aby si mí lidi mysleli, že by se to na mne taky dalo zkoušet, tak jsem je raději táhla někam dál. No prošla jsem celý hrad, na rozdíl od lidí zadarmo - to proto, že ho rekonstruovala evropská únije a tam mají dogy všecko zdarma, myslím - a musím říct, že to v tom středověku neměli zas tak úplně blbě udělaný. Jen uklízet bych to nemusela, teda. Ale na to asi měli lidi.
Ještě jsme zvládli 2 zastávky mezi svatými, ale pak mne vyklopili doma, abych se mohla dospat, a sami, protože měli málo kostelů, vyrazili do Vieste na hrad a katedrálu. No, nevím, páník vyvolával fotky do noci, ale že by tleskali ručkama, to se mi nezdálo. Snad zítra bude lepší den.
Je podmračeno. Vstáváme skoro za tmy, fakt divný lidi, to nebejvalo. K snídani je mazanec, to já můžu i ke granulkám. Opět do yardy, už mne to fakt nebaví, nechci nastupovat, i když na mne křičej. Zase ty zatáčky, mocmoc. A zase hrad, tentokrát u moře, nač to tady stavěli mi není jasný. Opět rekonstruovanej únijí, nechápu, k čemu to je dobré, znovu stavět zříceniny. Mám dokonce pocit, že ty nerekonstruovaný jsou hezčí. Ale já tu nejsem od hodnocení, já prostě jen trpím šlapáním chodníků kolem kostelů a hradů.
Ale aby mi to dali sežrat, druhá část výletu je přírodní - ztékáme nejvyšší vrchol Gargana, jmenuje se Monte Calvo a je fakt hnusně vysokej. Navíc žádná příjemná lesní pěšina jako u nás v Jizerkách, ale šutrácká cesta. Ale zvládla jsem to.
A je tu další den, teda jak mně se nechce vstávat! Ranní hygiena se odbývá krátkým výletem k Vieste, obcházím jakýsi kostelík sv.Nikolase a při té příležitosti...
Nechávají mne doma, že prý si odpočinu. Ale jsem tu jen pár minut a už jsou tu a jedeme do lesa, že prý temného. Jako bych s nimi neměla dost temnoty. No, lesík tu mají opravdu poněkud neupravený, my, sudetské dogy z pojizeří máme jiné představy o lesích, ale bylo co čmuchat. Jen marně hledám tu zvěř, co jí je tu prý všude plno. Šmejdím a čenichám, je pravda, že to tu do tlapek nepálí, ale zvěř nevidět. Možná je to i ím, že všude kolem nás jsou ploty, asi abychom nic neulovili.
Cestou zpět zastavujeme u pláááááááže. CHjo, to mne to nebaví. Moře je hnusně pohyblivá voda co cáká a nedá se pít. Lidi do ní lezou bezhlavě klidně pohlavě a cákají kolem sebe a tváří se bůhvíjak blaženě, ovšem mně se to ale vůbec nelíbí. Zkouším aspoň pár krůčků, navíc páník i panička mne provokují a chtějí mne do té vody zatáhnout. Zjišťuji, že to vlastně není zas tak úplně hnusný, sice se to hýbe a cáká, ale mile to osvěží aspoň odspodu, navíc ten píseček nepálí a je mile měkký. Možná to vezmu na milost, ale dnes ne, to bych jim udělala moc velikou radost. A to teda nevím, proč, neudělali nic, čím by si to zasloužili.
Večer mne tu nechali zase samotnou, ještě že nezapomněli na piškoty, hned je psík jako doma. Mám tu sice jen 2 pelíšky, ale do začátků to stačí. Zase tu mám 2 svý lidi vlastně furt, to je naprosto neobvyklé, tak si to musím užít.
Přechválila jsem je. Místo, aby jako každej rozumnej bytost spali, dokud to jde a pak ještě chvilku, tak vstávají jak šílenci do tmy! A musím s nima! No, dohled nad těmi lidmi musí nějakej bejt, ale kdy jako teda budu mít tu dofču? Fotíme svítání, to jsou teda podivný nápady. Vždyť by bohatě stačilo, kdyby si to nechali zdát, ne? Stejnak, upřímně, kdo se na ty fotky podívá? No, ale kdo si hraje, ten nezlobí, tak ať fotí. Jen je trochu blbý, že to bylo bez snídaně.
Po focení se jde snídat a pak zase výlet. Myslím, že by se vůbec nic nestalo, kdybychom jeden či dva nebo tři dny vůbec žádnej výlet nepořádali, můžeme poznávat svět rozjímáním, třeba. Takhle furt se spoléhat na oči a nos, nevím, jestli to není omezování rozumu.
Brouzdáme rákosinama a prý tu jsou ptáci. Nevím, já žádnýho nevidím. Já vlastně nic nevidím. Je mi horko. Já chci klimatizaci! Já chci do pelíšku! A voděnku! Pochlastávám z místního kanálu, co tu napájí nějaké lago, ale je to teplý a bahnitý. Ještě že panička vleče 3 litry lahvovaný, sice taky teplý, ale přece jen nesmrdí. Je jen trochu solená, no, to tady asi všechno. Už abychom byli v yardovi, to je skvělej auťák. Sice se tam nenatáhnu, ale má klimču. Schovám se v kufříku a nikdo o mě neví, třeba na mne zaponenou při příštím výletě.
Nezapomněli, musím na pláž. Musím do vody. Solený (asi dýl vydrží?). Dneska už mi to jde, voda cáká kolem mne a vlastně mi to neva. Ba dokonce mne to baví. Lovím paničku, překousnu jí ruku. A nebo ne, nechám to na jindy. Ale mohla bych, mám dnes na to rozmar.
Nechali mne odpočívat a šli někam, asi do vsi. Nic nepřinesli, víno si přivalili v kanystru už včera a nic jinýho nepijou. Mě to nechutná. Odpočívám. Děsím se, co bude zítra.
Ten děs vůbec nebyl zbytečný, ba lze konstatovat, že bylo ještě hůř než mohlo, aspoň ráno teda. Samozřejmě, mohlo mi dojít už večer, že když je vyhlášeno dlouhý spaní, že to je zase špatný vtip. V 6 už se vařila snídaně, poslední milej okamžik dne. V 7 už hledáme grottu, snad to má být jeskyně či co, ale dereme se do svahu jak Zikmund na Vítkově, padáme zase dolů neb půda zde jest suchá a neudrží tak éterické bytosti, jako jsme kupříkladu já a páník. Jeskyňku jsme nenašli, ale v 9 už jsme klidně mohli jít zase spát, jak jsme byli utaháni. Ale to nás páník vezl do Sant´Angela, že prý jsme prošvihli jedno obzvlášť pěkný místo a že se ještě jednou chce juknout do té hlavní svatyně, asi aby se úplně vyléčil, počítám. Začíná být pěkný pařas, navíc mne přivázali před kostelem a jakože se mám v klidu tvářit, že tam vlastně nejsem. Ještě štěstí, že hned přiskočila ochotná trojice a 6 rukou se opravdu snažilo, abych byla řádně uhlazena. Když přišli mí lidi, zvažovala jsem, co bude lépe, ale já tu italštinu prostě nějak nepobírám, tak raději domů do Sudet, no. Nakoupili jsme dárky domácím a pak hurá k domovu. Sice si páník vymyslel kroutivou cestu kolem moře a co chvíli vyskakoval z yardy a cosi fotil, ale mě už to bylo úplně fuk. Když mne po obědě nechali samotnou doma se svými myšlénkami, ani jsem se na ně moc nesoustředila a raději jsem zalezla na pelínek a přemýšlela o velikých věcech. Ani na večeři mne nemohli pořádně vzbudit, granulky jsem slupla a už zase dumám, očka zavřená. Teda jak já budu mít všechno vymyšlený!
Ráno na mne něco šijou - je skoro ještě tma a už jdeme na výlet a přitom není ani vařená kávička ani tatranky (to já poznám), takže to zas asi bude focení nebo jiná ptákovina. A taky že jo, krátce zastavujeme u jakéhosi kostelíka a pak pláž. Úplně jiná než ty dosavadní, navíc tahle je asi pro zvířátka. Potkáváme nějakých 8 krav no a taky nějaký lidi, někteří dokonce se psy, ale já lovím ty krávy. A panička loví mne, nic nevydrží. Tvrdí, že v posledních dnech s náma užila tolik ostudy, že ještě krávu zadávit, to jí schází. No, já nevím, jak bych to zmákla. Pointa je ale jinde - strčii mne na ubikaci a jeli na loď! A nevzali mne sebou! Mne, která jsem bezmála sudetská admirálka!
Jsem uražena, s nikým nemluvím a i když se kolem mne balí, já nespolupracuju. Nevzali mne na loď! Bídáci, jak já jim to vrátím?
Ještě, že už jsem doma - nemůžu se nabažit mokré trávy, vzduchu, který má teplotu 10st. Sice tady teda rozhodně nebude páník čekuládovej, ale já to mám radši.
Dopsáno 12.5.2012, páníkovo verze i s alby bude asi zde ale až to dodělá ...
Ten týden restaurace z dovolené proběhl ukrutánsky rychle. Pravda, v podstatě jsem neopustila dům, jen když páník venčič mne vyháněl a já sice s odporem, ale - jsa poslušná holčička - do té studené sloty šla. Ono je to zajímavé, na jihu mi bylo děsný vedro a vduchu jsem proklínala toho, kdo vymyslel tak divnou lokalitu pro očistu ducha i těla od nánosů denních trablů. Vždyť tu je děsný horko! Ale jak jen jsme se vrátili sem do ledových Sudet, hned jsem vzpomněla, že vlastně já jsem svým založením jižanka.
No, sice jsem proběhli pod Pilzbergem, ale fotek nezbylo, neb je páník náročňák vygumoval. A tak jen jeho zahradní miláčkové (pročpa pejsci nekvetou? to by určo byli pro své páníky zajímavější) se dostali do objektivu, já přišla zkrátka. Chudák já.
Trochu jsem si to vynahradila v
Podmitrově, kde jsem páníka vedla k doprobádané zřícenině, ale opět se ukázalo, že jako bloudič jsem podstatně úspěšnější než jako vodič. Ale prošli jsme se pěkně. A pak jsem pokecala se spoustou pejskůch, no některým jsem tedy musela tvrdě sdělit, co si o nich myslím (a raději neříkám, co oni si myslí o mne), a týden je fuč. Teď diktuju text z pelíšku, protože fakt ta obnova sil po dovolené je horší jak po práci.
Psáno 20.05.2012
